8. část

29. listopadu 2014 v 23:22 | Utsukushii Akumu |  All I Know, Is That The End's Beginning
Název povídky: All I Know, Is That The End's Beginning
Autor originálu: notfirewoodyet
Přeložila: Utsukushii Akumu
Beta-reader: Kratesov
Fandom: The Amazing Spider-Man
Pairing: Peter/Harry
Pokračování: 10 částí
Stručně: Má Peter zůstat nebo má odejít? Toť otázka, na kterou není snadná odpověď.
Varování: 18+, SLASH, AU, ANGST


***

Teta May čeká u kuchyňského stolu s dvěma hrnky horké kávy. Peter jí zavolal ještě předtím, než vstoupil do stanice metra. Napadlo ho, že by moc neuvítala, kdyby jí někdo uprostřed noci začal bušit na dveře, a nechtěl ji vyděsit.

Rozklepaně se posadí na dřevěnou židli a zhroutí se tetě na rameno, dávaje tak slzám konečně prostor po tom, co hrozily tím, že ho udusí. Teta mu projede chladnou rukou vlasy a utěšuje ho a říká mu, že všechno bude dobré, stejně jako to dělá vždy, když je v takovém stavu. Pokaždé ho to uklidní. Peter jí ovine ruce kolem ramen.

Když se zklidní, vymaní se z objetí a upije trochu teď už vlažné kávy. Teta May ho pozoruje lesknoucíma se očima. Takový výraz má někdo, kdo vidí někoho milovaného trpět. Sám to moc dobře zná. Přejede mu dlaní po ruce, stiskne mu prsty a čeká, až bude připravený začít mluvit.

"Už nevím, co mám dělat," přejede si Pete dlaní po tváři, opře si bradu o ruku a zvedne k ní pohled. "Vůbec netuším."

"Jak se daří Harrymu?" zeptá se a pevně uchopí jeho ruce.

"Já nevím. Snaží se. Asi. Jen je prostě někdy těžké být v jeho blízkosti," povzdechne si a zkousne si spodní ret. Zlozvyk z nervozity, který se u něj v poslední době často projevuje. "No, spíš většinou."

"Zlatíčko, nad čím se vlastně rozhoduješ?" Zná ho až příliš dobře. Jen skutečnost, že je vůbec tady a sedí s ní ve dvě hodiny ráno v potemnělé kuchyni, znamená hodně. Peter se vždycky snaží vše zvládnout sám, vše vezme na svá bedra, až do doby, kdy to už nemůže unést. Do doby, než se z té tíhy málem zhroutí.

"Snažím se přijít na to, kvůli čemu zůstávám," zašeptá a svěsí hlavu. To je to, o co vlastně jde. Proč zůstává?

Poví jí naprosto všechno. Řekne jí o všech těch chvílích, kdy žádal Harryho, aby přestal fetovat, i když už o některých z nich věděla. Řekne jí o všech těch lžích, které mu Harry navykládal. Řekne jí, jak nachytal Harryho v posteli s někým jiným a očividně to nebylo poprvé. Řekne jí o Harryho neúspěšném pobytu v léčebně, a jak ho našel na podlaze koupelny po tom, co do toho znovu spadl. Řekne jí o dnešním večeru a o tom, jak zoufale se Harry snažil zachovat to, kým kdysi byli, a štěstí, které kdysi sdíleli. Vůbec si však neuvědomoval, že je to nemožné, protože obě věci byly už dávno minulostí.

Teta May celou dobu soustředěně poslouchá a pevně jej drží za ruku a Peter vydechne úlevou, když s vyprávěním skončí. Možná, že si s ní měl zkusit promluvit dřív. "Chlapče," zafuní teta rozzlobeně a rozfoukne si tak ofinu, "je toho hodně." Vypije zbytek kávy, na kterou zapomněla. Vypadá unaveně a Peter má najednou špatný pocit z toho, že ji vzbudil, ale teta by mu pravděpodobně jednu vlepila, kdyby věděla, že nad tím vůbec přemýšlí.

"Jo, to je můj život," prohodí Peter sebekriticky.

"Hmm," zamručí teta May a poklepe si štíhlým prstem po bradě. "Když už mluvíme o tvém životě, přemýšlel jsi někdy nad tím, jaký by byl bez Harryho?"

První věc, která Petera napadne, je, že méně stresující, a hned nato mu proletí hlavou, že také mnohem méně vyčerpávající. Pravdou je, že Peter moc nepřemýšlel nad tím, jaký by jeho život byl, kdyby Harryho nadobro opustil. Jaké by to bylo, kdyby s ním naprosto přerušil všechen kontakt a smetl tak ze stolu jakoukoliv naději na přátelství. Harry s ním byl nějakým způsobem odjakživa spojený. Co si Peter pamatuje, tak byl vždycky tady. Opustit ho by bylo rozhodně tou nejtěžší věcí, kterou by Peter musel ve svém životě udělat. Zabilo by ho už nikdy nevidět Harryho obličej, ale možná to je právě to, co musí udělat. Možná. Neví. Je tak zatraceně zmatený.

Chce se v zoufalosti zatahat za vlasy, ale teta May mu stihne dát dlaň na ruku předtím, než se stačí zaplést do jeho kadeří. Proplete si s ním prsty, spojenou ruku položí na stůl a volnou rukou ho poplácá po té druhé. "Ještě jsi nad tím nepřemýšlel, co?" zeptá se tiše a nakloní hlavu, aby se setkala s Peterovým pohledem.

"Ne," přizná Peter a spolkne knedlík v krku. "Nikdy sem si nemyslel, že budu muset." Teta May chápavě přikývne.

"Petere, nemůžu a ani ti nechci říct, co máš dělat. Taky nemůžu vycházet ze svých zkušeností za ty roky života, protože jsem se nikdy nepotýkala s tím, čím si teď procházíš. Ale chci, aby ses nad vším pořádně zamyslel, než se definitivně rozhodneš. Nechci, abys něčeho litoval, ano?" dokončí větu, skloní pohled ke stolu a znovu se střetne pohledem s Peterem. Teď naopak vypadá, jako by mluvila z vlastní zkušenosti.

"Neomlouvám Harryho chování nebo to, co ti udělal. To rozhodně ne," promluví s rozohněným pohledem. "Vypadá to, že sis toho kvůli němu dost prožil. Ale taky to vypadá, že si toho dost prožil i on. A teď se z toho snaží dostat způsobem, jakým nikdy předtím. Způsobem, kterému nikdy nedal šanci, a to by možná mělo něco znamenat."

Natáhne ruku, aby si k sobě Petera přitáhla za krk, jako to dělala vždy, když byl dítě, a předstírala, že mu chce říct tajemství, které budou znát jen oni dva. "Zlatíčko, jsme lidé. Ať už dobří nebo špatní, jsme všichni jen lidé. A nebude se nám dařit, zvoráme věci, zkomplikujeme je a pak je nevysvětlitelným způsobem zhoršíme ještě víc, a ano, někdy dokonce ublížíme lidem, které máme rádi, ale taky se budeme snažit. To je to jediné, co můžeme udělat. Po všech těch zklamáních se budeme snažit polepšit, být lepšími a doufat, že to bude stačit."

Bože, je úžasná, pomyslí si Peter, a to je právě to, proč ji potřeboval. Znovu ji pevně obejme a teta se pousměje. Pomůže jí uklidit v kuchyni a potom oba zamíří po schodech nahoru do svých pokojů. "Ne, že by mě nebavilo si s tebou povídat, Petere, ale potřebuju se vyspat," zažertuje, aby odlehčila chmurnou náladu. Peter jí řekne, že ji má moc rád a popřeje jí dobrou noc, zaleze do svého pokoje a potichu za sebou zavře dveře.

Nemůže spát a vůbec se tomu nediví. Ani nečekal, že toho bude schopný. Protáhne se za krkem, aby uvolnil neustále ztuhlé svaly. Musí se rozhodnout, co dělat. Nemůže to dál odkládat, protože zůstávat, když vlastně ani nechce - když v tom nevidí smysl - není fér ani k němu ani k Harrymu.

Má zůstat nebo odejít? Jednoduchá otázka, na kterou není snadná odpověď.

Začne přecházet po místnosti a rozhlédne se. Uklidí papíry, které ničemu nevadí, seřadí knihy, u kterých to není třeba, a utře prach z malých drobností, které se nemusí uklízet. Potřebuje nějak zaměstnat ruce dřív, než si z hlavy vyrve vlasy. Otevře dveře od skříně, jestli je tam něco, čím by se mohl zabavit, a do očí ho praští stará fotka nalepená na zadní stěně skříně. Je už v rozích trochu otrhaná, ale dokáže si ten den v hlavě živě vybavit.

Na fotce je Peter a Harry, když jim bylo jedenáct. Je na většině Peterových fotek. Toho dne se poflakovali na skate parku v Brooklynu. Peterovi se zrovna podařil první kickflip, na což byl nesmírně pyšný, a Harry na něj od zábradlí vítězně pokřikoval. Potom Peterovi rozcuchal vlasy, ten nespokojeně zabručel "přestaň" a Harry se rozesmál. Byl tehdy vyšší než Peter. Peter chtěl na tu událost nějakou vzpomínku, a tak z batohu vytáhl foťák, který dostal k narozeninám, a poprosil jednoho ze starších kluků, aby je s Harrym vyfotil. Oba mají úsměv od ucha k uchu, drží se pevně kolem ramen a v obličeji jsou rudí jak rajčata. Peter si pamatuje, že bylo toho dne hrozné vedro. Když se vyfotili, běželi do nejbližšího stánku a každý si koupil dva nanuky.

Aby starou fotku neroztrhl, opatrně ji odlepí ze stěny skříně. Ukazováčkem jemně přejede přes mladé tváře na fotografii. Tyhle děti neměly ani nejmenší tušení, co je ještě v životě čeká. Peter už Harryho dlouho neviděl se tak usmívat a vlastně ani on Petera. Ubližují si navzájem.

To je důvod, proč zvažuje odchod. Když se kvůli sobě jen trápí, tak jaký je smysl v tom spolu být? Aby mohli strávit zbytek života nešťastní? Někdy nestačí, že spolu chtějí dva být. Někdy nestačí, že se dva milují. Peter se zamyslí nad tím, jak budou jejich životy vypadat za pět, deset let, pokud bude Harry pokračovat po své ničivé cestě, a při té představě se otřepe. Není to moc pěkný obrázek. Osamělý, chladný a zahořklý, pocákaný odstíny černé a šedé.

Ale Harry se snaží. Peter to ví. Taky ví, že to pro něj není snadné. Pro Harryho nebylo nikdy nic snadné i přes všechny výhody, které měl. Nikdy se mu nedostalo uznání nebo lásky, o kterou tak zoufale usiloval u otce. Peter se mu to snažil vynahradit, jak jen mohl, ale nikdy nebude schopný zacelit tu konkrétní ránu. Sám to zná až moc dobře. I když se jejich situace liší, Peter ví, jaké to je, když vás rodiče opustí. Vytesá to do vás díru, kterou nic a nikdo nedokáže zaplnit.

Může žít životem bez Harryho? Jak by to vůbec vypadalo? Teta May se ho na to předtím zeptala dole v kuchyni a Peter jí nedokázal odpovědět. Nedokáže odpovědět ani teď.

A tak si znovu představí budoucnost - za pět, deset let. Představí si sebe, jak vychází školu a získává titul z nanotechnologie. Vidí se, jak získává práci u výzkumné firmy, kterou měl v merku, a je schopný pomoct mladému chlapci ze své třídy, který se první den ve škole ukázal čerstvě po ústupu nemoci, ale jehož matka přišla na konci roku za Peterem se slzami v očích a řekla mu, že se rakovina vrátila. Představuje si, jak má dítě, nebo možná pár dětí, a vstává je v noci nakrmit, nebo jim pomáhá sestavit sopku pro jejich vědeckou výstavu, učí je řídit auto, fotí si je před plesem a nevšímá si jejich rozpačitého úpění, nebo je doveze autem na vysokoškolskou kolej, která byla naposledy rekonstruována v 70. letech.

Všechno to jasně vidí, ale kdo bude celou tu dobu po jeho boku? Kdo tu bude, aby ho pozdě v noci povzbudil, když bude mít chuť skoncovat se školou, protože to pracovní zatížení přestává zvládat? Kdo mu upraví kravatu a políbí ho ve dveřích před prvním dnem v jeho vysněném zaměstnání? Kdo s ním zůstane vzhůru, když bude miminko ustavičně brečet? Kdo mu pomůže uklidit sodu a ocet kapající dolů z kuchyňského stolu, až sopka předčasně vybuchne? Kdo bude držet jeho ruku, až se budou oba tvářit naoko odvážně, když budou mávat svému dítěti na rozloučenou?

Tohle vidět nedokáže. Obraz je rozmazaný a zrnitý, jako když se vám pokazí televize. Jako by jeho mozek odmítal pouhou myšlenku nad někým jiným po jeho boku, kromě člověka, u kterého zvažuje, že ho už nikdy neuvidí.

Najednou si nepředstavuje budoucnost, ale vybaví si minulost. Vidí se v pěti letech, jak si utírá slzy z tváří a zvedá se z travnatého povrchu hřiště, zatímco Harry uhodí Flashe Thompsona do hlavy svým značkovým batůžkem za to, že Petera shodil. Teď je mu osm let, sedí na lavičce v parku a houpe nohama dopředu a dozadu, protože nedosáhne na zem. Rodiče ho právě opustili a Harry seděl hodiny vedle něj v naprosté tichosti. Neprohodili spolu jediné slovo, nemuseli. Peter věděl, že tehdy neztratil úplně vše. Je mu třináct a smějí se s Harrym jako idioti. Naráží u toho do sebe rameny, zatím co sedí na Harryho obrovské posteli. Z Normanovy skříňky na alkohol ukradli láhev whiskey a chutnala odporně. Každý si jen párkrát cucl, než jim z toho bylo špatně, ale pro ně to byla ta nejlegračnější věc na světě. Teď je mu patnáct, zírá na zažloutlý strop nemocničního pokoje a zotavuje se z operace slepého střeva. Harry vešel dovnitř s několika komiksy v jedné ruce a se štosem Peterových učebnic v druhé. "Neradi bysme, abys zameškal," zasmál se Harry, opřel si nohu o nepohodlnou matraci a začal přepínat kanály v televizi. Zůstal s Peterem hodiny a objevil se tam každý den Peterova pobytu. Přichází sedmnáctý rok. Leží na dvorku s rukama pod hlavou a Harry je hned vedle něj, prstem ve vzduchu obkresluje souhvězdí na obloze. Má je sice všechny popletené, ale Peter mu i tak přitakává. Pak ale nastane ticho. Harry se nakloní k Peterovi, chytí jej za boky, měsíční svit se odráží od jeho světle hnědých vlasů, a najednou ho líbá. Odtáhne se od něj se zavřenýma očima, víčka se mu nervózně třepotají, a řekne Peterovi, jak dlouho čekal na to, než to udělal. Vzhledem k tomu, jakým způsobem to zašeptal, to vypadalo, jako by čekal dlouho i na to, než ze sebe ta slova vůbec vyloudí. Peterovi je dvacet dva a hledí dolů na Město Světel z Eiffelovy věže. Zasměje se nad tím, jak jsou teď oficiálně tuctovými turisty, a když se podívá na Harryho, zjistí, že mu pohled opětuje. Hvězdy se mu odráží v očích a sleduje Petera, jako by on byl tím mistrovským dílem, a ne slavná památka, na které stojí.

Bože, Harry byl s Peterem tak propojený, že by zabralo staletí je rozplést. Trvalo by celý život, než by se zbavil všech společných vzpomínek, všech hádek, které skončily prásknutím dveří, všech míst na Peterově těle, kterých se Harry dotkl prsty nebo rty, všech těch nocí, kdy jeden z nich spal na gauči soptící vzteky, všeho smíchu, který spolu zažili, všech slz, které uronili, všech míst, na kterých spolu byli, všech zážitků, u kterých si přáli, aby je nemuseli prožít, všech polibků, všech zraňujících slov, která zakřičeli, a všech vyznání lásky, která si řekli tisíci různými způsoby, tisíckrát jindy a na tisíci různých místech.

Jsou chaotičtí a komplikovaní a zvláštní a úžasní a Peter ho rozhodně nemůže opustit. Harry je jeho spřízněnou duší, a i když s ním jsou jen samé potíže, spolu to zvládnou, stejně jako zvládli všechno předtím. Hlavní je, když budou spolu.

Peter se začne přes slzy smát - uvolněným, potrhlým a nepochybně šťastným smíchem. Možná, že je kvůli rozhodnutí zůstat po tom všem, čím si prošel, tím nejslabším člověkem vůbec, nebo je taky možná tím nejsilnějším. Možná je hlupákem nebo géniem. Možná, že je slepý ke všemu okolo něj, nebo možná, jenom možná, začíná poprvé po dlouhé době vidět věci jasně.

Zvedne pohled k hodinám na zdi a ty ukazují téměř čtyři hodiny ráno. Zachumlá se do peřin, doufaje v pár hodin spánku, ale nastaví si budík na včasnou ranní hodinu. Doufá, že se do bytu vrátí dřív, než se Harry probudí.

Učinil rozhodnutí a nepříjemný pocit v žaludku zmizel.

***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 30. listopadu 2014 v 11:49 | Reagovat

WoW ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama