1. část

14. srpna 2014 v 0:54 | Utsukushii Akumu |  All I Know, Is That The End's Beginning
Název povídky: All I Know, Is That The End's Beginning
Autor originálu: notfirewoodyet
Přeložila: Utsukushii Akumu
Beta-reader: SlashPrincess
Fandom: The Amazing Spider-Man
Pairing: Peter/Harry
Pokračování: 10 částí
Stručně: Má Peter zůstat nebo má odejít? Toť otázka, na kterou není snadná odpověď.
Varování: 18+, SLASH, AU, ANGST


***

Peter se cítí tak unaveně, že si je jistý tím, že by se na místě mohl uložit na chodník a spát. Vážně své žáky zbožňuje, ale honit se za dvaceti hyperaktivními devítiletými dětmi po celém vojenském a námořním muzeu by unavilo každého. Navíc se ještě vrátil do školy, aby dodělal nějaké papírování, které neustále odkládal, a poté ho kolegové pozvali na skleničku, na což s nechutí přikývl. Pokaždé je odmítl a přišel s nějakou hloupou výmluvou, a tak se rozhodl, že se jim pro tentokrát podvolí.

Byl neskutečně rád, že už je pátek a školní rok se blíží ke konci. Potřeboval si odpočinout a učitelé kolem něj si toho byli moc dobře vědomi. Vždy mu říkali, že na svůj věk vypadá poněkud strhaně.

Ztěžka se opře o kovovou stěnu výtahu, který ho veze do střešního bytu, jenž sdílí s Harrym. Když se tehdy rozhodli, že spolu budou bydlet, oba se shodli na tom, že sídlo, ve kterém Harry vyrůstal, nepřichází v úvahu. Chtěli své vlastní místo a Harry jejich sídlo stejně neměl zrovna v lásce. "V té chabé výmluvě pro domov je až příliš mnoho špatných vzpomínek," říkával vždy.

Když Peter vejde dovnitř, všimne si, že jediným zdrojem světla v potemnělém bytě je měsíční svit prosvítající oknem. Moc nad tím nepřemýšlí. Harry bývá většinou dlouho do noci pryč a dělá bůh ví co. Vykročí směrem ke kuchyni pro láhev vody a unaveně za sebou táhne nohy, odepínaje si knoflíčky na košili. Je tak neskutečně unavený.

Už se chystá zabouchnout dveře od lednice, když vtom si všimne světla vycházejícího z pod dveří ložnice. Vypadá to, že je Harry doma a pravděpodobně usnul na posteli v jednom ze svých drahých obleků, které vždy nosí do kanceláře. A tak Peter, aby ho nevzbudil, potichu zavře ledničku a po špičkách přejde k pokoji.

Otevře dveře od ložnice a upustí láhev vody na dřevěnou podlahu. Naštěstí byla zavřená. "Co to má, kurva, znamenat?!" zakřičí Peter s očima vytřeštěnýma dokořán a pevně v rukou sevře kliku.

"Petere!" vypískne Harry a v rychlosti začne sbírat své oblečení ze země. "Můžu to vysvětlit!"

Může to vysvětlit? Peter jej právě načapal, jak šuká nějakého neznámého týpka v jejich posteli, a on to může vysvětlit? Žádné vysvětlení na světě by tuhle situaci nedokázalo ani o trochu zlepšit. Žádné vysvětlení na světě by neulevilo bolesti, kterou Peter právě cítil na hrudi, ani by neodstranilo ten obrázek, který měl momentálně vypálený na sítnici.

Harryho společník rychle popadne všechny kusy svého oblečení, s panickým výrazem proběhne kolem Petera a práskne za sebou hlavními dveřmi. Pete má skoro až nutkání toho chlápka uhodit, ale to na Harryho je doopravdy naštvaný. Proto by bylo asi vhodnější zaměřit svůj hněv na člověka, který to způsobil.

Zamžourá očima na Harryho, který už je oblečený v boxerkách a tričku naruby. Jeho obličej i dlaně jsou zpocené, zorničky rozšířené a roztřesenýma rukama se tahá za oblečení, jako by ze sebe chtěl servat kůži. Je zas kurva sjetej. Samozřejmě, že je. Pokud na posouzení nestačí jeho chování, bílý prášek, který si zběsile utírá z nosu, mluví za vše.

"Myslel sem, že seš venku s kolegy?" zamumlá Harry a zatahá se za vlasy.

"Oh, no jo. Promiň, že sem přišel domů dřív, než sis myslel, a nenechal sem tě to dokončit. Moje chyba," zasměje se Peter sarkasticky a protočí očima.

"Můžu ti to vysvětlit," zopakuje Harry a přistoupí k Peterovi, ten však couvne. Harry se zastaví.

"Věř mi," zavrčí Pete a pohledem vypaluje díru do země, jelikož se na Harryho momentálně nedokáže ani podívat, "nemůžeš."

"Posral sem to, dobře?" řekne Harry, jako by to snad bylo nějaké vysvětlení. "Omlouvám se! A už nikdy, nikdy se to nestane."

Peter si přeje, aby mu mohl věřit. Přeje si, aby mohl věřit tomu, že tohle je poprvé, co Harry někoho opíchal za jeho zády, ale má pocit, že není. Je to jen poprvé, co u toho byl nachytán, a z té myšlenky se dělá Peterovi zle. Lehce se zhoupne na patách.

Harry se k němu opět rozejde, ale Peter jej od sebe odstrčí dřív, než na něj Harry stihne sáhnout. Vyrazí ke skříni a vytrhne z vrchní poličky svůj kufr. Potom přejde ke své vlastní komodě, vzhledem k tomu, že Harry je až moc velká fajnovka na to, aby ji s někým sdílel, a začne si balit ponožky a spodní prádlo. Nemá v tom vůbec žádný systém. Prostě jen všechno mačká v pěstích a cpe do kufru. Je si jistý, že si s sebou potřebuje vzít i nějaké normální oblečení, ale je tak rozzlobený, že má jen rudo před očima a nedokáže pořádně přemýšlet.

"Co to děláš?" zeptá se Harry vysokým tónem, trhaje se za vlasy. Peter tohle chování moc dobře zná. Nadbytečná energie, vylekanost, pocit, že je jeho oblečení až příliš omezující a prázdný vyvalený pohled, díky kterému vypadá, jako by právě dostal elektrický šok. Takhle se chová vždycky, když si dá lajnu, a Peter už toho má dost. Už má toho všeho dost.

"Co, kurva, myslíš?" vyštěkne na něj Peter a vrazí další pár srolovaných ponožek do tašky. "Balím si věci, ať odtud můžu vypadnout."

"Ne! Ne, Petere, nemůžeš mě opustit!"

Peter se ani neobtěžuje na tak směšné tvrzení odpovídat. Přesune se po koberci k dalšímu šuplíku s tričky, a přesto, že má na sobě vcelku pevné kalhoty, spálí si při tom kolena.

"Ne, ne, přestaň!" vykřikne Harry a snaží se odtrhnout Peterovy ruce od oblečení, ten jej však znovu odstrčí. Peter se začne přehrabovat v dalším šuplíku a jeho srdce přestane náhle bít, když se jeho ruka zastaví na malé krabičce. Má chuť se v ten moment okamžitě rozbrečet.

"Tohle si můžeš nechat!" zakřičí Peter a hodí s krabičkou na prstýnek přes celou místnost. Ta se s nárazem otevře a na zdi zanechá rýhu. "Dej ho do zastavárny nebo ho dej tomu tvému kamarádovi na šuk, je mi to jedno."

Peter ten prstýnek koupil před několika měsíci. Jednoho dne se procházel po ulicích Manhattanu, když v tom jeho pozornost upoutal silný, stříbrný kroužek se třemi zářivými kamínky. Vešel do obchodu, vyslechl si prodavačovo žvanění o pravosti drahokamu a o zemi, ze které pochází, a ven vyšel s malou, sametovou krabičkou v kapse. Dal za ten prsten tříměsíční plat a jen čekal na ten správný čas k vyřčení oné otázky.

Byl si jistý tím, že chce strávit zbytek života s Harrym. Byli spolu od doby, co jim bylo sedmnáct, a nejlepší kamarádi už od pěti let. Samozřejmě, měli své dobré i špatné chvíle, denní nabité programy, podle kterých se museli řídit, a do toho Harryho závislost. Ale zdálo se, že měsíce před tím, než se Peter ke koupi odhodlal, dělal Harry velké pokroky. Nikdy se nechtěl jít léčit a vyjel na Petera pokaždé, co to navrhl, ale zdálo se, že samotnému mu to jde lépe. Ukazuje se, že to celé byla kravina a jediný pokrok byl v tom, že to dokázal lépe skrývat. Peter se cítí jako naprostý idiot.

"Petere," zašeptá Harry, hlas se mu začíná třást. "Tos koupil pro mě?"

"Jo," odfrkne Pete a přejede si dlaní přes obličej. "To sem ale vůl, co?" Zavře kufr a zatáhne za zip. To by stačilo. Ještě pořád má nějaké oblečení schované u tety May. Sice ho na sobě neměl už roky, ale on si s tím vystačí. Teď odsud hlavně potřebuje zmizet. Už v téhle místnosti ani v tomhle bytě nemůže být ani o sekundu déle. Dusí ho to.

Ve spěchu se rozejde ke dveřím ložnice a Harry se urychleně zvedne z místa na zemi, na které se předtím sesunul. "Prosím! Prosím, neodcházej!" naléhá Harry a mezi prsty drtí látku Peterovy košile. Vzhlédne k němu s rudýma, ubrečenýma očima a Peter si pomyslí, jak uboze při tom vypadá. Tak strašně uboze.

"Nesahej, sakra, na mě!" zařve Pete, tvrdě od sebe Harryho ruce odstrčí a ten narazí do dveří. Harry při nárazu do dřeva zaskučí, ale Peter se nad tím nijak nepozastaví. Vykročí do obýváku, popadne ze země tašku, kterou si jedním pohybem hodí přes ramena, a pokračuje směrem k hlavním dveřím. Harry ho během jeho běsnění následuje a snaží se jej dotknout, ale Peter jej pokaždé odpálkuje.

Přitiskne se zády ke dveřím dřív, než je Peter může otevřít, a kroutí hlavou tak silně, že to vypadá, že si přivodí nějaké zranění. Slzy mu stékají po tvářích a kouše se do roztřeseného rtu. "Prosím, Petere. Vím, že sem to podělal, a je mi to tak moc líto. Ale, prosím, neopouštěj mě. Potřebuju tě," prosí úpěnlivě Harry a ruce drží v pěst, aby ho Peter znovu neodžduchnul. Jeho hubený hrudník se rytmicky zvedá a klesá a vypadá to, jako by měl každou chvílí vybuchnout.

Peter se zasměje a protočí očima, protože vážně? On že ho potřebuje? Je jen jedna věc, kterou Harry Osborn potřebuje, a tou je práškovitá, bílá látka, která to všechno nenávratně posrala. Potřebuje ho. To není pravda. "Miluju tě," řekne Harry s jistotou v hlase a Peter si myslí, že i to je lež.

S námahou dveře otevře, čímž Harryho posune na stranu, a vyběhne k výtahu. Harry však na nic nečeká a okamžitě jej následuje. Snaží se Peterovi jakýmkoliv způsobem zabránit v odchodu, a když se otevřou dveře od výtahu, stoupne si před ně. Neustále Peterovi opakuje, jak moc ho miluje, jak moc je mu to líto a prosí ho, aby neodcházel, ale Peter už ho neposlouchá. Nic to už neznamená.

Nakonec se mu podaří výtah zavřít a slyší, jak Harryho dlaň narazí do nerezových dveří zrovna ve chvíli, kdy se o ně Peter opře čelem.

-----

Je deset hodin večer a Peter stojí u dveří tety May, v ruce kufr, zuby zatlé. Když jeho teta otevře dveře, Peter si všimne, že si ho pomalu prohlíží. Nedbalé oblečení, křečovitě sevřený kufr, rozcuchané vlasy díky neustálým útokům jeho prstů a skelný pohled v očích, protože si nedovolil brečet, mluví za vše.

"Co se mezi váma dvěma stalo tentokrát?" vezme jej teta kolem ramen a zavede ho dovnitř. Není to poprvé, co se jí takhle objevil před prahem.

"Nechci o tom mluvit," zamumlá Peter, sehne se k ní a pevně ji sevře v objetí. Jemně mu prohrábne rukou vlasy a Peter se začne v jejím objetí třást. Teta May ho uklidňuje a říká mu, že všechno bude dobré, stejně jako to dělala kdysi, když byl ještě dítě a s křikem se probudil z noční můry. Peter si přeje, aby celá tahle věc byla jen noční můrou, ze které by se mohl vzbudit. Kéž by to bylo tak jednoduché.

Pomalu se začne šourat po rozviklaném schodišti nahoru, po cestě si v hlavě poznamená, že musí spravit prasklinu na zdi, a potom vejde do svého starého pokoje. Od jeho šestnácti se moc nezměnil. Na poličce, kterou mu udělal strýc Ben, se lesknou Peterovy medaile a trofeje. Na zdích jsou rozmístěny obrázky Einsteina a zlatého robota ze Star Wars a na stole má vystavené akční figurky, se kterými se prostě nedokázal rozloučit. Narovná jednu, která spadla.

Tiše za sebou zavře, převeze kufr do rohu místnosti vedle šatníku a vytáhne si dvě ošuntělá pyžama, která si nezapomněl zabalit. Pomalu se začne vysvlékat a opatrně se soukat do čistého oblečení. Cítí se jako omráčený. Nejprve byl plný adrenalinu, pak přepnul na autopilota a teď mu přijde, jako by se všechno zpomalilo. Zajatý v okamžiku, kdy se realita jeho světa kolem něj začala hroutit. Právě se rozešel s osobou, kterou miluje ze všeho nejvíce po tom, co byl zrazen tím nejhorším možným způsobem.

Přikročí k oknu a chvatně nadzvedne okenní tabulku. Se snahou naplnit své plíce se nadechne čerstvého vzduchu. Pokoj mu začal připadat malý a vzduch v něm až příliš zatuchlý. Ještě párkrát se zhluboka nadechne a poté sebou práskne na postel, tahaje se za lem trika, dokud se mu nedýchá lépe.

Cítí, jak mu první slza uniká z koutku oka a stéká až k linii jeho vlasů, a v tu chvíli se za to v duchu proklíná. Cítí se tak nějak slabý, jako by nad tím neměl brečet. Harry Osborn si jeho slzy nezasloužil. Peter už ho měl tolikrát opustit, rozhodně nad tím přemýšlel, ale nikdy to neudělal. Na začátku vždy podlehl jeho naléhavým prosbám, kdy přísahal, že s drogami skoncoval. "To bylo naposledy, Petere. Přísahám." Pak, když si uvědomil, jak prázdné jsou Harryho sliby, začal sám sobě lhát, aby bylo jednodušší zůstat. Nedokázal ho opustit, myslel si o sobě, že je ubohý, když chce zůstat, ale tak moc ho miloval.

Ale tohle? Až příliš mnoho lží. Zrada, kterou mu nikdy nebude schopný odpustit. Ze strachu, že před očima znovu uvidí obrázek svalnatého chlápka s Harrym v posteli, se je bojí i zavřít. Peterovi se zvedne žaludek a poslepu se natáhne pro láhev vody, kterou vždy nosí ve své tašce. Dostane do sebe několik malých doušků a snaží se přimět ke klidu.

Bože, jak mu to Harry mohl udělat? Jak mohl píchat s někým v posteli, kterou spolu sdíleli skoro každou noc už od doby, co jim bylo devatenáct? Jak mohl šukat někoho jiného než Petera? Peter ví, že byl Harry sjetej na mraky. Přesto se zdálo, že se začíná dostávat k sobě, když ho přistihl. To však nemění nic na tom, že si musel být vědom toho, co dělá. Nebylo to tak, že by ho opustily všechny smysly, kdykoliv si šňupl té sračky. Byl si tak jistý, že ho Harry miloval stejně, jako on jeho, ale očividně se šeredně mýlil.

Přetočí se na stranu a rozklepanou rukou přemístí láhev s vodou na noční stolek. Překryje si ústa dlaněmi a snaží se potlačit přicházející vzlyky, ale není mu to nic platné. Dech se mu zrychlí a krk ho začne bolet od toho, jak moc se v sobě snaží vše dusit. Zakopat vše hluboko, dokud se to nestane méně reálným. Až do té doby, než přestane cítit potřebu pláče. Usíná s vidinou krabičky na prsten dopadající na zeď jejich ložnice.

***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama