Gentle

31. prosince 2009 v 2:41 | Utsukushii Akumu |  Přeložené jednorázové povídky - femslash (Twilight sága)
Alice & Bells
Název povídky: Gentle
Autor originálu: Sparkle Valentine
Přeložila: Utsukushii Akumu (Beautiful Nightmare)
Beta-reader: SlashPrincess, Bellatrix Black Lastrange
Fandom: Twilight sága
Pairing: Alice/Bella
Pokračování: Ne
Stručně: Alice a Bells jsou kamarádky. Přítelkyně. Každý si pod tímto slovem smí představit své. Chtějí však pouze přátelství?
Varování: FEMSLASH

Pozn. překl.: Moje úplně první přeložená povídka, takže se za případné nesrovnalosti v překladu velice omlouvám... :) Taktéž bych chtěla mnohokrát poděkovat Bellatrix za to, že tento fem vůbec spatřil světlo světa na jejím blogu. :)

***

Jemné povzdechnutí prolomilo příjemné ticho, které panovalo mezi Alicí a Bellou jednoho odpoledne, když lenošily v Alicině pokoji. Edward byl na lovu, a tak Alice plnila povinnosti s hlídáním - se kterým už Bella neměla sebemenší problém. Znamenalo to totiž, že spolu trávily více času a tomu se ona nijak nebránila.

"Všechno v pořádku?" zeptala se Alice zlehka a vzhlédla od módního časopisu, který si četla. Bella se usmála.

"Jasně."

"Nudím tě, že ano? Oh, slíbila jsem Edwardovi, že se budeš bavit…" Alice vypadala tak provinile a smutně, že jí Bella musela rychle začít odporovat - utišit ji.

"Ne, ne, vážně, jsem v pohodě. Nejsem unuděná, nebo něco takového. Jsem jen prostě spokojená," řekla co nejjemnějším tónem a usmála se. Někdy si musela důrazně připomínat, že Alice ani netuší, co k ní Bella vlastně cítí, a to ani přes její schopnost vidět věci budoucí. A Alice určitě neměla žádnou dřívější lidskou zkušenost, s kterou by mohla srovnávat; Bella si uvědomila, že musí být pro Alici trochu jako hlavolam.

"Oh, to je dobře," úleva v Alicině hlasu a široký úsměv, který se najednou objevil v jejím drobném obličeji, Bellu rozesmál. Alice se přidala a úsměv se jí ještě víc roztáhl - pokud to vůbec bylo možné.

Bella pozorovala Alici, poté co obrátila svou pozornost zpět k časopisu; Alice seděla se zkříženýma nohama na bílém koberci jejího pokoje a módní časopis měla položený při čtení na klíně. I přesto, že jen tak líně a obyčejně seděla na podlaze, vypadala úžasně půvabně, jako kdyby byla vytesaná z kamene.

Způsob jejího držení těla byl téměř kočičí, sledovala celou Alicinu postavu z velmi výhodného místa - Alicina gauče, stojícího hned vedle ní. Od její rozcuchané hlavy s vlasy černými jako uhel, přes její drobounké, ale silně vypadající ramena, až k zádům, které dokázaly vždy vypadat elegantně rovně, ačkoli byla Alice mírně nakloněná dopředu. Belliny oči se na krátkou chvíli provinile zatoulaly i k nepatrnému malému zadečku.

Bellu Alice skutečně omráčila; její netradiční krása nikdy nezklamala, zas a znovu jí brala dech, pokud zírala příliš dlouho, mrštný, půvabný způsob, jakým se Alice pohybovala - jako baletka - neustále ji zanechávající ve strachu. Od první chvíle, kdy Bella Alici poznala, si ji nepředstavitelně zamilovala - Alice byla zkrátka divoký, vtipný, malý skřítek. Bella ji opravdu velmi milovala a doufala, že si to Alice uvědomuje.

Obzvláště teď, vzhledem k situaci, ve které se právě nacházeli.

Ať to byl kdokoli, kdo po ní zrovna šel - Edward samozřejmě podezříval Volturiovi, ale Bella měla své vlastní pochybnosti.

Alice měla jakousi nejasnou představu o datu, době, ve které by velký "boj", jak to k Bellině zděšení nazývali, mohl nastat. Vystrašilo ji to, protože - díky jejímu rychlému myšlení - zjistili, že to bylo vše spojeno s armádou novorozených, vytvořených v Seattlu - ať to byl tedy kdokoli, kdo ukradl Belle oblečení, už měli její pach. Mimo to byli dost chytří na to, aby dostatečně obelhávali Aliciny vize. To znamenalo, že zde bude mnoho upírů, nových a silných upírů, kteří budou přicházet do Forks a usilovat o její život. Ale to nebylo to, o co měla obavy. Kdyby to bylo na ní, ochotně by se těmto divochům vzdala a nechala se zabít, pak by opustili Forks a nikoho jiného by nezranili. Ale slova Alice jí jasně a hlasitě zvonily pořád dokola v hlavě,

"Pokud někdo chce jednoho z nás, bude muset projít přes nás ostatní, aby jej dostal."
Vlna téměř nesnesitelné bolesti zasáhla Bellu při myšlence nad ztrátou její kamarádky, nad ztrátou Alice. Nedokázala si představit, že by tuhle ztrátu snesla. Byla by to samozřejmě její chyba. Alice byla její nejlepší kamarádka. Občas jí připadlo, že zároveň i jediná.

V náhlém pocitu být jí blíže, sklouzla Bella z pohovky na měkký koberec, lezouc blíže, aby si sedla hned vedle ní, jejich ramena se dotkla. Alice koukla na Bellu pohledem potěšeného překvapení s drobným úsměvem na rtech.

"Přišla sis číst Vogue, že ano?" zeptala se pobaveně.

Příliš zaplavena náhlou provinilou bolestí, kterou cítila, neodpověděla; zakroutila odmítavě hlavou, ovinula ruce kolem Alicina kamenného pasu a tisknula svůj obličej ke stejně tvrdým ramenům.

"Hou, hou, jsi v pořádku?" Alicin hlas zněl znepokojeně a mírně zmateně; odložila časopis stranou a ovinula ruce kolem Belly, hladíc ji konejšivě po zádech.

Tak něžný upír.

Jen při té myšlence se Bella cítila ještě hůř, možnost, že by ji ztratila, byla silnější.

"Nemůžu tě ztratit, Alice. Prostě nemůžu."

Slabý šepot, který přicházel skrz Belliny rty, Alici ještě více zmátl. Ruce ovinula pevněji kolem Belly a uklonila se, aby ji políbila do vlasů.

"O čem to mluvíš? Nepřijdeš o mě, nikam neodcházím."

"Novorození." Hlas Belly byl tlumený Aliciným ramenem. "Jestli tě zraní, já…já…"

K jejímu překvapení se pro sebe Alice zasmála. Bella se odtáhla od jejího ramene, aby se jí podívala do očí. Alice se stále jemně usmívala.

"Nebuď pošetilá, Bello. Nezraním se." Její výraz se změnil na ublížený. "To mě vážně tak moc podceňuješ?"

Bella zakroutila hlavou. "Ne, samozřejmě, že ne! Ale mám o tebe strach a- " Alice dala Belle prst na rty, aby ji umlčela.

"Bello, můžu tě ujistit, že budu v pořádku. Všichni budeme v pořádku. Mluvíš, jako bychom byli všichni amatéři, i když jsme ve skutečnosti pravý opak. Náš nepřítel je amatér. Můžeme snadně přelstít skupinu novorozených."

"Všichni to stále říkají, ale to mě neodradí od strachování se o tebe…" Alice si povzdechla, pak se lehkomyslně usmála.

"Vypadáš roztomile, když tohle děláš." Bella na ni upřela pohled.

"Nesnaž se změnit téma." Alice na sekundu našpulila rty, vypadajíc zamyšleně.

"Opravdu se o mě tolik bojíš, co?" Vypadala opravdu překvapeně, že je Bella znepokojená, kvůli skutečnosti, že se právě ona může zranit.

"Ano, samozřejmě, že se bojím," odvětila Bella ostře. Co jiného Alice očekávala?

"Proč?" Alicina otázka Bellu náhle překvapila. Zamračila se, naprostá zvědavost v Aliciných očích ji podráždila.

"Proč myslíš?" Alice stále vypadala zmateně. "Protože tě miluju, ty hloupý upíre."

Alice se široce usmála. "Oh, vážně?"

Bella protočila oči. "Ano, vážně. Opravdu jsi to nevěděla?"

"Nikdy předtím jsi mi to neřekla…," poukázala Alice na zřejmé. Pobavený výraz se jí vrátil do tváře.

"Prosím tě! Věděla jsi to. Můžeš vidět budoucnost!" Bella přitiskla svůj obličej zpět k Alicině rameni. Cítila, jak je její tvář oproti ledové kůži upírky horká.

"Ano, ale když mi to řekneš takhle na rovinu, je to jiné." Alicin hlas byl tichý, sotva slyšitelný, přitáhla si k sobě Belliny ruce.

"Humph," bylo vše, co Bella odpověděla, i když v skrytu se začínala cítit o trochu lépe, a to z nějakého neidentifikovatelného, podivného důvodu.

Alice si pomalu opřela hlavu o hlavu Belly, z jejích rtů vyšel tichý povzdech, stejný, jako Bella vydala už dříve. Alicina chladná tvář opřená o její vlasy způsobila, že se Bella cítila příjemně a spokojeně, šťastná, že je Alice v pořádku, nezraněná. Přitiskla se k ní.

"Bello?" promluvila po chvíli Alice.

"Hm?"

"Taky tě miluju."

A bylo to tu. Něžná slova pronesená z Aliciných rtů rozechvěla ten podivný pocit uvnitř Belliny hrudi - divný pocit, který až do teď nechápala. Teplo a motýlci v břiše, pomíjivý a jemný pocit, který koloval jejími žilami spolu s krví a shromáždil se v jejím žaludku. Bylo to tak krátké; jen zlomek vteřiny, jako vtipná myšlenka, na kterou si později nemůžete nikdy vzpomenout.

Šokovalo a zmátlo ji to tak silně, že se rychle vymanila z Alicina objetí a postavila se. Alice si ji prohlížela, ve tváři směs nepochopení a nepatrné bolesti. Bella se usmála co nejširším falešným úsměvem v naději, že právě tohle Alicin smutek zažene. Jak už předtím usoudila, Alice nevěděla a neměla ani žádnou možnost vědět, jak se Bella cítí - obzvláště pokud to nevěděla ani ona sama. Hlavolam.

"Jsem hladová, půjdu si pro něco k jídlu," zamumlala Bella, ustupujíc ke dveřím, které nejistě upocenýma rukama otevřela. Neohlédla se na Alici, aby se podívala, zda ji bude následovat či ne, její mysl byla schopná soustředit se pouze na tu jednu krásnou myšlenku.

Na tu krátkou chvíli si přála, aby takhle mohly zůstat věčně.

***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama